„Ano, čtení i kniha léčí – a poezie obzvlášť. Minimálně duši. A poezie se dá číst i při procházkách areálem nemocnice či odpočinku na lavičce. Alespoň tak to funguje v Nemocnici Na Bulovce, která tuto možnost svým pacientům či návštěvníkům letos připravila a na lavičkách v areálu nemocnice instalovala dvacet básní,“ vysvětlil projekt nemocnice její ředitel MUDr. Petr Zajíc, MBA. Jako výtvarný doprovod básní je použita průřezová fotografická tvorba Sáry Saudkové. Projekt je díky tomu možné také vnímat jako fotografickou výstavu pod širým nebem. Pro majitele chytrých telefonů však nemusí zůstat pouze u čtení při procházkách. Stačí načíst QR kód, kterým je doplněna každá básnička, do svého telefonu a poezii si přečíst v klidu na nemocničním pokoji nebo v čekárně.
Projekt „Poetický odpočinek aneb pozie léčí“ se snaží oživit veřejný prostor v areálu Nemocnice Na Bulovce, především od letních měsíců, kdy lavičky začínají využívat jak pacienti, tak návštěvníci nemocnice. Probíhat bude až do října 2012. Básničky na lavičkách v areálu nemocnice doplňují a rozšiřují také snahu Městské knihovny Praha, která se už dva roky snaží prosadit pro hlavní město ocenění UNESCO, udělované od roku 2004 - Kreativní město literatury (
www.prahamestoliteratury.cz). Pokud bude tato snaha úspěšná, do konce roku se Praha zařadí do rodiny oceněných měst jako jsou Edinburgh, Dublin, Iowa City, Melbourne a Reykjavík. „Praha město literatury“, tak se jmenuje projekt, který má za cíl nejenom podpořit vnímání Prahy jako místa s bohatou literární historií, ale také rozšířit povědomí o pražské literární scéně – kavárnách, knihkupectvích, knihovnách, autorech, knihách, veletrzích, festivalech...Jednoduše, připomenout obyvatelům i návštěvníkům Prahy, že město je živou inspirací, místem, kde literatura vzniká a kde se také čte.
Recenze Městské knihovny v Praze
A jak vybranné básně, které mohou lidé posoudit také v areálu Nemocnice Na Bulovce, ohodnotil recenzent městské knihovny? „Autor se zde vciťuje do situace člověka, který prožívá jedno citové zklamání za druhým. Pro tento účel zvolil celkem jednoduchý rým, zdůrazněný slangovými prvky, takže výsledný efekt má působit jako záměrně ledabylé sdělení o prohrách v intimní sféře, v mnoha případech ještě okořeněné určitými siláckými gesty. Jde tedy o poezii poměrně jednoduchou, která příliš nelpí na formální stránce a snaží se čtenáře ohromit či na něho zapůsobit reflexí citového prožitku.“
Tři ukázky
OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ
Můžeš mít vojáčky srovnané na poli
můžeš mít pocit, že spolu zápolí
můžeš mít panenky ukryté v kočárku
pořád to bude jen život na dálku
Píšeš co sama nechceš číst a čteš co není psáno
korektor marně obrací list, snaží se opravit co není dáno
a nerozhodně v rukách mačkáš svou prázdnou obálku
bez zpáteční adresy nezkrátíš ten život na dálku
Tvé ruce vyrůstají z mého ramene
jak sousoší tisíckrát popsané a stále kamenné
na můj vlas si navlékla svou sbírku korálků
ani to nemůže zkrátit náš život na dálku
MARGARÍNOVÁ SYMFONIE
Světový mír – věc obtížná a nadmíru krásná,
slibuje snad každý, hlavně ta princezna jasná,
ladné křivky, podmanivý úsměv, ideální míry,
před vrnící kamerou ve finále soutěží krásy,
a lačných pohledech na přehlídku naší spásy.
Testuje v každém dokonalost naší víry.
Navíc Margarín se za přítele mého srdce nabízí,
s tou žoviálností chtivé francouzské markýzy,
k lepšímu světu však stačí jeden úsměv denně,
znějící jako ta nejslavnější věta závěrečné suity,
k radosti druhých, aby pomohl mi coby ženě,
Zbavit se té věčné margarínové promiskuity.
Jak nekonečná symfonie zní mi odsání tuků,
Margarín rozpouští se zlostí při vnímání zvuků,
kašle na mě, přitom kabinka křičí obscénností,
nechce pryč, tak nabízí, smlouvá, vyhrožuje,
nepomáhá mu amfetamin, puká zlostí,
Zachraňuji však svět a tohle je moje symfonie.
NEROZHODNOST
Samota mě děsí a dech se mi tají
výčitky nemám, přesto se mě ptají
svědomí mám čistý, měl bych to znát
chtěl bych to zařvat, city se kají
ať už dál nemusím sám sobě lhát
Už skoro nespím, přesto sny se mi zdají
žíznivé představy v noci mě sají
musím se smát, však slzy mi tečou
stále tě vidím, tak už mě mají
a chvíle bez tebe líně se vlečou
Za zrádnou krásou rudočerných snů
z těch probdělých nocí chtivých rtů
kdy budí mě skřípot co děsí i mrazí
a marně uspává vytí šakalů
dívám se na nás, ležíme tu nazí
Je to jak dlouhý vlak bez konce a začátku
nebo snad starý kat věšící oprátku
a ty jsi princezna do mě zakletá
mající na vlnách jen starou kocábku
co v bouři ztroskotá, než přijde vendeta
